Leden 2014

Kouzelné i obyčejné předměty vypadají stejně.

17. ledna 2014 v 21:02 | Katy |  Výtvory - Katy.
Ahojte,
dnes se s Vámi podělím o povídku, která je pro mě tak trošku "srdcovka". Snad se bude alespoň trošku líbit i Vám.
Tak příjemné čtení a krásný (a hlavně pohodový) víkend. :)
Katy

Seděla jsem v pokoji a před sebou jsem měla učebnici biologie. Najednou mě vylekalo zvonění pevné linky, na kterou volá vždy jen babička. Otráveně a pomalu jsem došla k telefonu, a aniž bych stihla říct pouhé "Prosím" babička už mě zvala k nim domů, že prý mi musí něco ukázat. Údajně něco kouzelného. S pozváním jsem souhlasila. Položila jsem telefon a zamyslela jsem se, co by zrovna pro ně mohlo být kouzelné, a co je kouzelné třeba pro mě.
Jak jsem záhy zjistila, pro mého dědečka, který celý život dělal jachting, jsou to diapozitivy, na kterých jsou fotky jeho první lodi. Nebo spíše ona- první loď pro všechny známá jako EVROPA, pro něj a jeho nejbližší Ariki. Když jsem viděla polorozpadlou krabičku plnou "diáků", vůbec jsem nevěděla, o co jde. Vlastně mě to ani moc nezajímalo. Ale když jsem zahlédla, jak děda dychtivě chystá všechno, jen aby nám mohl ukázat onu jeho Evropu, začalo mě to víc než zajímat. Posadila jsem se na sedačku, nasadila si brýle a zahleděla se do bíle zdi. O několik vteřin později na tomto místě bleskla první fotka, u které dědeček jen pyšně prohlásil: "Tak to je ona."
Fotka svítila na zdi asi 3 minuty. Když už jsem znala každé místo lety poznamenané fotografie, podívala jsem se na dědu, a viděla, jak se dva metry vysokému muži lesknou oči. " Víš, tohle je celé moje mládí, na této lodi jsem se seznámil se svojí manželkou, s tvojí babičkou… Učil jsem na ní jezdit i tvého strýce. S touto Evropou jsem procestoval osm států Evropy, vezl jsem na ní dokonce i monackou princeznu a poznal svůj druhý život, svoji druhou lásku- tou první je ta krásná dívka, která tam stála před padesáti lety v tmavomodrých šatech, zářili jí oči a obdivně všechno sledovala, hlavně mě."
Dědečkovi se sice leskly oči, ale mně tekly slzy proudem. Děda mě svojí velkou dlaní jemně pohladil, chytl za ruku a mlčky odvedl do svého pokoje. Sklonil se pod postel a vytáhl kus zašedlé a lety poznamenané látky. Než děda vše vytáhl, zavzpomínala jsem, jak jsem se cítila já, když jsem tuto loď viděla poprvé… byla to pro mě pouze obyčejná, ničím nevyčnívající lodička, které bych si na vodě všimla možná jen díky jejímu stáří. Jenže pro dědečka to byla prostě TA loď. V tom ten kus látky rozložil. Byla to plachta, na jejímž vrcholu se tyčily dvě šťastné číslice- 77, které tomuto muži změnily život a dokázaly mu vehnat slzy do očí i po čtyřiceti letech…Jeho kouzelnou věcí, byla ona čtyřicet let stará, pro ostatní nezajímavá Ariki.

Vzpomínka na podzimní psaní - Housle.

10. ledna 2014 v 17:09 | Kate. |  Výtvory - Kate.
Jelikož Katy už své jedno dílo zde zveřejnila, tak se také přidám. Je to povídka, kterou jsem psala někdy na podzim. Nejsem s ní plně spokojená, ale pro mě má své kouzlo. Přeji příjemné čtení, kritiku uvítám! :)


Housle.

Ty tahy smyčcem, to jak smyčec jezdil po jednotlivých strunách, ty melodické tóny, rozléhající se halou s obrovskou akustikou. Místnost do kruhu, světlá a prostorná, místo stropu pouze sklo. Když člověk zvedl hlavu, první, co zahlédl, byla měnící se obloha. V létě, v pozdním večeru zde skupinky lidí posedávaly na zemi a hleděly vzhůru k nebi. I teď, na podzim, se tu našlo několik oblíbenců, kteří si podzimní oblohu dokázaly užít, za doprovodu smyčcových nástrojů hleděli na zářivě oranžovou oblohu, na kužel slunce, které si probojovávalo cestu skrz mraky.
V těchto skupinkách se našla výjimka. Malý chlapec, hubený, světlovlasý, tu sedával každý den. Každý den pozoroval onu měnící se oblohu a snil. Snil o tom, že bude jednou slavný, že ty zvuky houslí, jsou pro něj jako rajská hudba, která jej dokáže vždy uklidnit a potěšit. Snil o tom, jaké by to asi bylo, kdyby on tu jednou stál, s houslemi v ruce a smyčcem v druhé, stál, hleděl by na oblohu a hrál stovce lidem, kteří by se na ně přišli podívat. Snil o tom, že by jednou byl slavný, že by jej alespoň někdo znal a uznával za to, co dělá. Že by alespoň někdo, znal jeho jméno a jeho hudbu. Jeho skladby a melodie. A v hale ta spousta sedících lidí, kteří by seděli a hleděli se stejně zasněnýma očima na oblohu, stejně jako on tu seděl teď. O tomto všem snil ten malý chlapec. A nyní, se mu to splnilo.

Uběhlo patnáct let a on nyní stojí v zákulisí. Z malého chlapce vyrostl kluk, urostlý, svalnatý a neuvěřitelně pohledný. I když byl takový, dosud si nenašel přítelkyni. Ale kdo ví, třeba ji jednou někde najde.

V zákulisí seděl na židlích společně s dalšími členy filharmonie. Každý tu ladil svůj nástroj, dolaďoval poslední věci, upravovali saka. Jen ten kluk seděl na zemi a před sebou měl rozevřené černé sametové pouzdro. V něm leželi housle, které byly tak obyčejné, až krásné, že se mu vždy při pohledu na ně zalily oči slzami. Miloval je, stejně jako filharmonii, která mu změnila život. Vztáhl ruku a pohladil to lesklé načervenalé dřevo, z něhož byly jeho housle vyrobeny. Vzal do ruky smyčec a jemně jej ohnul. Smyčec pouze tlumeně zavibroval. Nebyl nervózní, těšil se. Jeho první koncert ve filharmonii. Začátek za pět vteřin. Vstal a oprášil si kalhoty. Popadl housle, smyčec, naposledy se nadechl a vstoupil na jeviště. V tu chvíli cítil to nejkrásnější, co mohl. Lásku. Lásku k hudbě i k hale, ve které nyní stál, jako on, součást filharmonie. Už tu neseděl jako ostatní lidé. Nyní byl na jevišti. Filharmonie spustila. Nadechl se, přiložil smyčec ke strunám a začal. Tóny jeho houslí se rozléhaly halou. A ten světlovlasý kluk, nyní muž, tu stál, pyšně a radostně a jak vždy snil, hleděl k obloze. Kdyby k ní nehleděl, možná by někde v davu zahlédl svoji budoucí přítelkyni, ale možná také ne. V tuto chvíli mu šlo jen o to, že ač se toho za posledních patnáct let mnoho změnilo, on zůstal stejný. Skromný, milý, hrdý na to co dokázal, ale hlavně zasněný. Protože pochopil, že samotné sny jsou klíčem k našemu štěstí. Hrál a dál snil o tom, že bude snít, dál a dál...



Krysař - rozbor, obsah

8. ledna 2014 v 21:27 | Kate. |  Recenze, obsah, rozbor - knížky/filmy
Zdravím. :)
Za prvné - omlouváme se, že včera na blog nepřibylo nic nového, ale blíží se pololetí, tudíž hodně testů a málo času na ostatní.
Za druhé... Přemýšlela jsem, jestli sem mám hodit spíše něco z mé tvorby nebo obsah na knížku. A proto, že i já musím do konce týdne odevzdat obsah na nějakou knížku (ještě ji nemám ani vybranou...), tak jsem se rozhodla právě pro obsah.
Za třetí - zítra by teoreticky mělo přibýt něco od Katy, ale bohužel nemůžu nic slíbit, jelikož testů je hodně a i my jsme lidi a občas prostě nestíháme.
A za čtvrté - rozhodla jsem se pro knihu Krysař, na kterou jsem obsah zpracovávala sice už před pár měsíci, ale i tak je pořád čtenou knihou a v podstatě knihou, která se dříve či později ve škole probírá. Tak jdeme na to. :)

_______________________________________________________________________________________________________________

Krysař

AUTOR: Viktor Dyk - významný český básník, prozaik, dramatik a publicista; narozen 31.12.1877
NÁZEV: Krysař
MÍSTO: město Hammeln
TYP: novela

POSTAVY:
- Krysař: hlavní postava v knize; přichází jako cizinec s píšťalou, za účelem vyhnat všechny krysy z města Hammeln, jeho píšťala ovšem vábí nejen krysy, ale také obyvatele města; zamiluje se do Agnes
- Agnes: mladá žena, měšťanka; nechá u sebe bydlet Krysaře, čeká ovšem dítě s bývalým milence Kristiánem
- Kristián: bývalý milenec Agnes; s Krysařem k sobě nikdy nenašli vzájemné sympatie
- Sepp Jörgen: chudý rybář, osamocený; lidé ho nazývali hloupým, ale jediný unikl Krysařově vábení
- Radní: nechtějí dodržet smlouvu s Krysařem; časté postavení těchto postav v knize

HLAVNÍ MYŠLENKA DÍLA: Popsat tajemný příběh Krysaře a všech událostí, které se během Krysařovi přítomnosti v městě dějí.

DĚJ (trošku zkrácen): Krysař přišel do města Hammeln, aby pomocí své píšťaly vyhnal krysy z města. Potká však dívku Agnes, do které se zamiluje. Agnes má ovšem milence Kristiána, který se nesmí dozvědět, že Agnes miluje Krysaře. Krysař za svoji práci nedostane zaplaceno a jednoho večera se pohádá s městskými konšely Strummem a Froschem. Poté se chce pomstít celému městu, ale neudělá to kvůli Agnes. Agnes zjistí, že je těhotná a otcem má být Kristián. To nechce dopustit, proto žádá Krysaře, aby ji zabil. Když se to nestane, Agnes se zabije sama. Krysař ze zlosti svojí píšťalou vyvede všechny obyvatele z města, na horu Koppel, kde je propast. V ní všichni lidé zahynou, nakonec i Krysař. Jediný člověk, který přežije, je rybář Sepp Jörgen a malý chlapec.

VLASTNÍ NÁZOR: Kniha je velmi čtivá a svým způsobem poutavá. Uznávám, že mnoho lidí jí tzv. "nepřijde na chuť", ale mnohdy se objeví člověk, kterému tato kniha opravdu zalíbí. Já patřím mezi ně. Krysař, především postava, mi přišla v Dykově podání sympatická a spravedlivá. Kniha častokrát poukazuje na životní situace, do kterých se lidé často dostávají.

JAZYKOVÉ VRSTVY: V knize je použita pouze spisovná čeština, především neutrální, místy najdeme i knižní prvky. Můžeme si také povšimnout prvků romantismu a realismu.
_______________________________________________________________________________________________________________

Proměna

6. ledna 2014 v 18:44 | Katy |  Výtvory - Katy.
Ahojte :)
Tato povídka vznikla na základě témat literární soutěže z minulého roku. Myslela jsem si, že se mně bude psát špatně, že vůbec nebudu mít žádný nápad, ale nakonec jsem při dopsání měla docela dobrý pocit, i když jsem naštěstí nic takového nikdy neprožila. Tak doufám, že onen dobrý pocit budete mít také
Mějte se krásně. :)

Katy


Dáma si sundala svůj klobouk a saténové rukavičky. Uviděla své vrásčité ruce a pomalu sklopila hlavu a přivřela oči. Zavzpomínala na své mladí, na dobu kdy jediné její vrásky byly kolem očí od smíchu, na jejích rukou byla vypnutá a hladká kůže, její postava byla dokonalá a husté kadeřavé vlasy jí splývaly až k pasu, ale většinou je nosila spletené do volného copu. Na dobu, kdy si nejvíce užívala, chodila se bavit s přáteli. Na dobu svých studií, kdy nic nebrala vážně, vše si jen užívala a problémy si hlavu nelámala. Na dobu, kdy se nosily zvonové kalhoty a topy "nad pupík" a boty na platformě. Na dobu, kdy hledala toho pravého - a že to teda trvalo. Vystřídala jich hodně, ve "svých" letech nebrala vážnost vztahů na velkou váhu, chtěla od každého něco. Dokud nepotkala JEHO. Strávila s ním celou vysokou školu, následně se vzali. Neměli tehdy úplně pohádkovou svatbu, ale zato pohádkový život. Celý život spolu strávili velice šťastně, tato dáma jej milovala. Milovala i děti, které s ním měla a samozřejmě i děti dětí- tedy svá vnoučata. Když se teď podívala na sebe, viděla úplně někoho jiného. Vrásky byly po celém obličeji i dekoltu, ruce měla jako každá stará dáma vrásčité, ale vždy upravené. Postava se značně změnila, i když byla dobrá, nemohla o sobě říct, že je "dokonalá"… Vlasy už nebyly tak husté a ani dlouhé. Vlastně byly spíš řídké a krátké, prošedivěné dlouhými léty. Jedno jí však zůstalo… stále se tak ráda chodila bavit s přáteli, stále si ráda užívala, i když už poněkud jinak - Ze všeho nejvíc milovala divadlo. Jedna věc se jí však změnila úplně nejvíce, její celoživotní jistota jí zmizela. Její manžel ji před několika dny zemřel. Dnes byl den jeho pohřbu. Žena si vše promítala zpátky. Jak si s jejími hustými kadeřemi vždy hrával, jak ji hladil po tváři a vháněl ji do nich krev, až se celá červenala. Jak ji vždy chválil, jak ji miloval a den co den jí to dokazoval. Jak milovala ona jeho. V tom se jí do očí nahnaly slzy. Vlastně jen jedna. Jedna kulatá, slaná kapička, kterou si utřela do látkového kapesníčku s krajkou. V tom vzala do ruky jeho fotku a přitiskla ji k sobě. Věřila, že i když momentálně nestojí u ní, že tu s ní stále je, že je tu stále pro ni. V tom uslyšela klapnutí dveří, uvědomila si, že už je onen čas. Fotku i krajkový kapesníček uložila do své kabelky. Upravila se v zrcátku - vždy to byla dáma s neuvěřitelnou noblesou. Vstala, spravila si svůj černý kostýmek, perlový náhrdelník, který od něj dostala k desátému výročí svatby si jen silně uchopila do levé ruky a zhluboka se nadechla. Na hlavu si precizně usadila svůj černý klobouk a na ruce navlékla ony saténové rukavičky…

Kdo, co a proč?

5. ledna 2014 v 22:14 | Katy & Kate
Kdo jsme a proč to děláme?

Jsme nejlepší kamarádky, které spojuje nejedna věc. Ať už je to jméno a nebo mnoho zálib. Jednou z nich je láska pro psaní a čtení, návštěva divadel a něčím zajímavých kaváren. Jednoho dne jsme spolu seděly v naší oblíbené kavárně nedaleko centra a předávaly si poslední výtvor nás obou. Kate se na mně hluboce podívala a usmála se. Napadlo ji, že spolu založilíme tento blog, aby jsme pořád nepsaly jen samy pro sebe a měly taky nějakou zpětnou vazbu. Protože jsme každá úplně jiná ( jak vzhledově tak i povahou) tak i naše práce budou naprosto odlišné. Rády uslyšíme pochvalu, ale také kritiku, protože jen ta nás může posunout dál. Budeme se snažit o pravidelné příspěvky, ale vzhledem k tomu, že obě studujeme poměrně náročnou školu Vám bohužel nemůžeme nic na sto procent slíbit.

Těšíme se na Vaše první ohlasy!:)
K&K.