Vzpomínka na podzimní psaní - Housle.

10. ledna 2014 v 17:09 | Kate. |  Výtvory - Kate.
Jelikož Katy už své jedno dílo zde zveřejnila, tak se také přidám. Je to povídka, kterou jsem psala někdy na podzim. Nejsem s ní plně spokojená, ale pro mě má své kouzlo. Přeji příjemné čtení, kritiku uvítám! :)


Housle.

Ty tahy smyčcem, to jak smyčec jezdil po jednotlivých strunách, ty melodické tóny, rozléhající se halou s obrovskou akustikou. Místnost do kruhu, světlá a prostorná, místo stropu pouze sklo. Když člověk zvedl hlavu, první, co zahlédl, byla měnící se obloha. V létě, v pozdním večeru zde skupinky lidí posedávaly na zemi a hleděly vzhůru k nebi. I teď, na podzim, se tu našlo několik oblíbenců, kteří si podzimní oblohu dokázaly užít, za doprovodu smyčcových nástrojů hleděli na zářivě oranžovou oblohu, na kužel slunce, které si probojovávalo cestu skrz mraky.
V těchto skupinkách se našla výjimka. Malý chlapec, hubený, světlovlasý, tu sedával každý den. Každý den pozoroval onu měnící se oblohu a snil. Snil o tom, že bude jednou slavný, že ty zvuky houslí, jsou pro něj jako rajská hudba, která jej dokáže vždy uklidnit a potěšit. Snil o tom, jaké by to asi bylo, kdyby on tu jednou stál, s houslemi v ruce a smyčcem v druhé, stál, hleděl by na oblohu a hrál stovce lidem, kteří by se na ně přišli podívat. Snil o tom, že by jednou byl slavný, že by jej alespoň někdo znal a uznával za to, co dělá. Že by alespoň někdo, znal jeho jméno a jeho hudbu. Jeho skladby a melodie. A v hale ta spousta sedících lidí, kteří by seděli a hleděli se stejně zasněnýma očima na oblohu, stejně jako on tu seděl teď. O tomto všem snil ten malý chlapec. A nyní, se mu to splnilo.

Uběhlo patnáct let a on nyní stojí v zákulisí. Z malého chlapce vyrostl kluk, urostlý, svalnatý a neuvěřitelně pohledný. I když byl takový, dosud si nenašel přítelkyni. Ale kdo ví, třeba ji jednou někde najde.

V zákulisí seděl na židlích společně s dalšími členy filharmonie. Každý tu ladil svůj nástroj, dolaďoval poslední věci, upravovali saka. Jen ten kluk seděl na zemi a před sebou měl rozevřené černé sametové pouzdro. V něm leželi housle, které byly tak obyčejné, až krásné, že se mu vždy při pohledu na ně zalily oči slzami. Miloval je, stejně jako filharmonii, která mu změnila život. Vztáhl ruku a pohladil to lesklé načervenalé dřevo, z něhož byly jeho housle vyrobeny. Vzal do ruky smyčec a jemně jej ohnul. Smyčec pouze tlumeně zavibroval. Nebyl nervózní, těšil se. Jeho první koncert ve filharmonii. Začátek za pět vteřin. Vstal a oprášil si kalhoty. Popadl housle, smyčec, naposledy se nadechl a vstoupil na jeviště. V tu chvíli cítil to nejkrásnější, co mohl. Lásku. Lásku k hudbě i k hale, ve které nyní stál, jako on, součást filharmonie. Už tu neseděl jako ostatní lidé. Nyní byl na jevišti. Filharmonie spustila. Nadechl se, přiložil smyčec ke strunám a začal. Tóny jeho houslí se rozléhaly halou. A ten světlovlasý kluk, nyní muž, tu stál, pyšně a radostně a jak vždy snil, hleděl k obloze. Kdyby k ní nehleděl, možná by někde v davu zahlédl svoji budoucí přítelkyni, ale možná také ne. V tuto chvíli mu šlo jen o to, že ač se toho za posledních patnáct let mnoho změnilo, on zůstal stejný. Skromný, milý, hrdý na to co dokázal, ale hlavně zasněný. Protože pochopil, že samotné sny jsou klíčem k našemu štěstí. Hrál a dál snil o tom, že bude snít, dál a dál...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Laskonkka Laskonkka | Web | 10. ledna 2014 v 17:25 | Reagovat

Technicky je tam pár nesrovnalostí, jako třeba ohýbání smyčce,...

Ale jinak asi celkem fajn.:)

2 lovers-of-books-writing lovers-of-books-writing | Web | 10. ledna 2014 v 18:12 | Reagovat

[1]: Děkuju moc :)
Kate.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama